Emily Lockhart – Ostrov Lhářů

Když jsem tuhle knížku viděla poprvé v knihkupectví, slíbila jsem si, že si ji musím přečíst. Ano, přiznávám, velkou motivací pro mě byl nápis na zadní straně: vítěz Goodreads Choice Awards 2014. Většinou to bývají úžasné knížky. To, že o knize řekl John Green, že je to „napínavé, nádherné a neskutečně chytré, Ostrov Lhářů je nezapomenutelný román“ mě mělo varovat, že to asi bude jedna z nejdepresivnějších knih, co kdy přečtu.

Spoilery jako vždy skryty! 🙂

1040.jpg

MOJE ANOTACE

Sinclairovy jsou bohatá rodina. Žijí na soukromém ostrově, kde jsou 4 krásné domky: Clairmont, Červená brána, Hnízdo a Větrník. Každé léto se tam schází Cadence a její rodina. Její tety a jejich děti. Mirren. Johnny. Synovec nového manžela tety Carrie, Gat. Užívají si krásné léto, rok co rok.

V létě patnáct se to ale změní. Cadence se stane nehoda. Nepamatuje si z toho léta skoro nic. Neví, co způsobilo její nehodu. Neví, co se stalo potom. Jenom ví, že od té doby ji trápí neskutečné bolesti hlavy. Bere spoustu prášků. Má halucinace. Příští rok se na ostrov nevrátí. V létě sedmnáct ale ano. Všechno se zdá, že je při starém. Mirren. Johnny. Gat. Její milovaný Gat. Lháři jsou opět spolu. Ale všichni jí říkají lži. Co se jí stalo?

Celé je to lež. Protože pravda může bolet. A ona bude.

MOJE RECENZE

5a88ad373a_99163431_o2
Vítejte v báječné rodině Sinclairových.
V naší rodině nemáme zločince.
V naší rodině nemáme feťáky.
V naší rodině nemáme černé ovce.
Sinclairovy jsou atletické postavy, vysocí a pohlední. Jsme starý majetný rod, volíme demokraty. Máme široké úsměvy, souměrné brady a tvrdé podání v tenisu.
Nevadí, že nám rozvod rozerval srdeční svalstvo a srdce bije dál jen s přemáháním. Nevadí, že peníze ve svěřeneckém fondu docházejí a že se na kuchyňské lince hromadí nezaplacené účty. Nevadí, že noční stolek je zaskládaný tubami prášků.
Nevadí, že někdo z nás je zoufale, ale zoufale zamilovaný.
Tak moc
zamilovaný,
že se musí stát něco
stejně zoufalého.
Jsme Sinclairovi.
V naší rodině nevěříme na bolest.
V naší rodině se usmíváme.
Žijeme, tedy aspoň v létě, na našem soukromém ostrově kousek od pobřeží Massachusetts.
Víc o nás snad ani vědět nepotřebujete.
5a88ad373a_99163431_o2

1. část: Vítejte v naší rodině

Na začátku se dozvídáme vše o Sinclairových. Vše o Cadence a její rodině. Jejích tetách. Jejím dědečkovi a jeho manželce Tipper. O tom, jak si Lháři každé léto užívají své přítomnosti a baví se, zatímco dospělí se hádají o majetek. Dozvídáme se také o Cadence a její… lásce?… ke Gatovi. Prostě spoustu informací a zatím nemáme tušení, jakým směrem se příběh bude ubírat.

5a88ad373a_99163431_o2
Ale Gat neodpověděl. Díval se na mě.
Měl dramatický nos a roztomilé rty. Tmavě hnědou kůži, černé a kudrnaté vlasy. Tělo mu pulzovalo přebytkem energie. Byl jako napnutá pružina. Jako kdyby něco hledal. Gat, to byla hloubavost a nadšení. Ctižádost a silná káva. Mohla bych se na něj dívat věčně.5a88ad373a_99163431_o2
Jednou jsem Gata pozorovala, když ležel v houpací síti u Clairmontu s knížkou. Vypadal, jako by byl můj. Jako by mi patřil.
Potichu jsem vlezla za ním do sítě. Vzala jsem mu z ruky tužku – vždycky si četl s tužkou v ruce – a napsala Gat na hřbet jeho levé ruky a Cadence na hřbet pravé.
Vzal mi tužku z ruky. Napsal Gat na hřbet mé levé ruky a Cadence na hřbet pravé.
Nechci říct, že to byl osud. Nevěřím v něj, ani ve spřízněné duše nebo nadpřirozeno. Chci jen říct, že jsme si rozuměli. Ve všem.
Ale bylo nám jenom čtrnáct. Nikdy jsem se nelíbala s klukem, pár pus na mě čekalo až v dalším školním roce. Nějak jsme tomu prostě neříkali láska.
5a88ad373a_99163431_o2
Gat, můj Gat. Utrhl mi růži na oblíbeném místě našich výletů. Pověsil ji, aby uschla, a čekal, až dorazím na ostrov, aby mi ji mohl dát.
Líbala jsem se s pár bezvýznamnýma klukama.
Přišla o tátu.
Přijela jsem na ostrov z domu plného slz a lží
a uviděla Gata
a růži v jeho ruce
a přesně v tu chvíli, kdy na něj oknem dopadaly sluneční paprsky,
v míse na lince jablka,
ve vzduchu vůně dřeva a oceánu,
jsem tomu začala říkat láska.
Byla to láska a udeřila mě tak tvrdě, že jsem se musela opřít o prosklené dveře, které nás pořád ještě oddělovaly, abych se udržela na nohách. Chtěla jsem se ho dotknout, jako by byl malý králíček, kotě, něco tak zvláštního a heboučkého, že tomu konečky prstů nedokážou odolat. Svět byl nádherný, protože v něm byl on. Milovala jsem díru v jeho džínách, špínu na jeho bosých chodidlech, stroupek na jeho loktu i jizvu na obočí. Gat, můj Gat.
5a88ad373a_99163431_o2
Gat se usmál. Zářivě. Nesměle. Klekl si a zbořil u toho barevné sloupce knížek. Pohladil mě po vlasech. „Miluju tě, Cady. To tím myslím.“
Naklonila jsem se a políbila ho. Dotýkal se mého obličeje. Klouzal prsty po mém krku ke klíční kosti. Světlíkem na nás dopadala výseč světla. Náš polibek byl elektrizující i něžný,
váhavý i jistý,
děsivý i konejšivý.
Cítila jsem, jak láska sálá ze mě do Gata a z Gata do mě.
Bylo nám teplo, ale chvěli jsme se,
byli jsme mladí i věční,
živí.
Myslela jsem na to, že je to pravda. Už se milujeme.
Už je to láska.
5a88ad373a_99163431_o2

Dozvídáme se o tom, že Cadence měla nehodu a byla nucena ostrov opustit. Prý šla plavat. Praštila se do hlavy. Od té doby se jí nikdo neozval. Mirren. Johnny. Ani Gat. Její Gat. Ani ten jí nenapsal. Co se stalo? Proč jí nikdo neodpověděl na ty desítky e-mailů, co jim z domova zaslala? Asi na ní prostě jen neměli čas. Žijí své životy. Na ostrově je všechno jiné a v běžném životě si nikdo nevzpomíná na přátele z prázdnin. Nebo ne?

Zvláštní psaní

Už od začátku, podle stylu psaní tušíte, že budete odkrývat nějaký skrytý příběh. Také vám dojde, že hrdinka má nějakou psychickou poruchu. Nebo vážně silnou představivost.

5a88ad373a_99163431_o2
Už měl domluvené stěhování. A pronajatý dům. Naložil poslední tašku na zadní sedadlo mercedesu (mámě zůstal jen saab) a nastartoval.
Potom vytáhl pistoli a střelil mě do prsou. Stála jsem na trávníku a upadla na zem. Rána se v místě průstřelu rozevřela a srdce se mi vykutálelo z hrudního koše do trávy mezi květiny. Z otevřené rány rytmicky tryskala krev,
pak mi tekla i z očí,
uší
a pusy.
Měla slanou chuť prohry. Zářivě rudá hanba opuštěnosti se vsakovala do trávníku před domem, do dlaždic chodníku, do schodů na zápraží. Moje srdce se plácalo mezi pivoňkami jako umírající pstruh.
Mamka vybuchla. Řekla, ať se vzpamatuju.
A teď budeš normální, řekla. Teď, hned, okamžitě, řekla.
Protože jsi normální. Umíš taková být.
5a88ad373a_99163431_o2

Zatím ale pořád netušíte, co způsobuje její výpadky paměti. Proč si nemůže vzpomenout. A nikdo jí to říct nechce.

2. část: Vermont

Cadence popisuje, jak si ráda vymýšlí pohádky. O králi a třech princeznách. A jejich dětech. A přirovnává je ke svojí rodině.

5a88ad373a_99163431_o2
Za devatero horami a devatero řekami žil byl král a ten měl tři překrásné dcery. Vroucně je miloval. Jednoho dne, když už byly na vdávání, začal království sužovat strašlivý tříhlavý drak. Vypaloval vesnice svým plamenným dechem. Ničil úrodu a pustošil kostely. Vraždil nemluvňata, starce i všechny ostatní.
Král přislíbil ruku princezny komukoliv, kdo království draka zbaví. Rytíři a princové ve zbroji s meči nebo kušemi přijížděli na statečných hřebcích.
Saň jednoho po druhém roztrhala a sežrala.
Nakonec král usoudil, že když dračí srdce nepřestalo tlouct mečem bojovníků, roztaje pro pannu. Poslal nejstarší dceru, aby draka poprosila o slitování, ale drak neposlouchal ani slovo z toho, co mu říkala. Sežral ji na jedno cvaknutí zubů.
Král poslal prostřední dceru, aby draka poprosila o slitování, ale drak udělal totéž. Sežral ji, ještě než se sebe stihla vypravit jediné slovo.
A tak král poslal nejmladší dceru, aby draka poprosila o slitování. Byla tak líbezná a chytrá, král si byl jistý, že nejmladší uspěje tam, kde ostatní po zlém i dobrém selhali.
Ne tak docela. Drak sežral i ji.
Král zůstal na světě sám se svými výčitkami. Neměl už nikoho.
A já se vás ptám: kdo zabil princezny?
Drak? Nebo jejich otec?
5a88ad373a_99163431_o2

Také se zbavuje věcí. Každý den si vybere jeden předmět, který někomu daruje nebo ho vyhodí. Reaguje tak nejen na svůj psychický problém, ale i na postoj rodiny, která majetek pouze hromadí.

3. část: Léto sedmnáct

Cadence konečně přemluví mámu, aby mohla jet v létě na ostrov. Potkává se znovu se svými tetami, dědečkem a malými dětmi. Pak se odhodlá jít hledat další Lháře. Mirren, Johnnyho a Gata. A najde je.

Užívá si krásné léto. Až je to k neuvěření. Jen pár věcí je jiných – všichni jsou takoví smutnější. Krásný starý dům Clairmont nahradil moderní Nový Clairmont. Zmizela stará houpačka. A s ní spoustu vzpomínek. Jinak ale všechno pokračuje tam, kde skončilo. Jako by neuplynuly ty dva roky.


„Pořád je to naše Cady,“ řekne Mirren, aby mě potěšila. „Taky jí musí připadat, že jsme se změnili.“
Ale oni se nezměnili. Vypadají pořád stejně. Gat má na sobě obnošené zelené tričko, které nosil už před dvěma lety. Jeho nemizející úsměv, to jak se naklání, dramatický nos. (…)
5a88ad373a_99163431_o2
„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“
„Cože?“ Je tak blízko, že bychom se mohli políbit.
„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Po tom všem, co se stalo. A pak jsi vloni nepřijela.“
Proč jsi mi nikdy nenapsal? chce se mi zeptat. Proč jsi mi celou tu dobu nezavolal?
Dotkne se mého obličeje. „Jsem tak rád, že tu jsi,“ povídá. „Jsem tak rád, že mám takový štěstí.“
5a88ad373a_99163431_o2
Trošku se chvěje a studenými rty mě líbá na krku. Zůstaneme v objetí ještě minutu nebo dvě
a je to, jako by se vesmír rozhodl změnit skupenství,
a já vím, že všechen vztek, který jsme cítili, je pryč.
Gat mě líbá na rty a hladí mě po tváři.
Miluju ho.
Vždycky jsem ho milovala.
Zůstaneme na střeše ještě dlouho. Hodně dlouho. Napořád.
5a88ad373a_99163431_o2

Všechno je jako ve snu.

5a88ad373a_99163431_o2
Ten den byl život jako pohádka.
My čtyři Lháři spolu, jako jsme vždycky byli.
Jako vždycky budeme.
Nezáleží na tom, co se stane, až půjdeme na vysokou, zestárneme, zařídíme si svoje životy. Nezáleží na tom, jestli Gat a já budeme spolu. Nezáleží na tom, kam nás život zanese, vždycky si spolu můžeme sednout na střechu Hnízda a pozorovat moře.
Tohle je náš ostrov. Tady zůstaneme mladí napořád.
5a88ad373a_99163431_o2

Cadence se snaží přijít na to, co se to vlastně stalo.

Nad postel si věší papírky se všemi vzpomínky a dává je dohromady. Až nakonec si jednou začne vzpomínat.

5a88ad373a_99163431_o2
„Vždycky udělej to, co se bojíš udělat!“
„To je pěkně pitomá zásada,“ ozve se Mirren, „to jsem ti už jednou říkala.“
5a88ad373a_99163431_o2

4. část: Podívej, hoří

5a88ad373a_99163431_o2
Najednou vidím, co Nový Clairmont ve skutečnosti je. Dům postavený z popela. Z popela společného života mých prarodičů, z popela javoru a houpačky, z popela starého viktoriánského domu s verandou a houpací sítí. Nový dům je postavený na hrobě všech rodinných trofejí a symbolů: ilustrací z New Yorkeru, vycpaných ryb, vyšívaných polštářů, rodinných fotek.
Všechno jsme to spálili.
V noci, kdy dědeček s ostatními odjeli na člunech na druhý konec zátoky,
když měl personál volno
a my Lháři zůstali na ostrově sami,
udělali jsme my čtyři to, co jsme se báli udělat.
Nespálili jsme dům, ale symbol.
A ten symbol shořel na popel.
5a88ad373a_99163431_o2

Když si Cadence uvědomila, že spálili s Lhářema Clairmont, vzpomínky se začínají vracet ohlušující rychlostí.

Vzpomíná si, jak se její máma a tety hádaly, která dům dostane. A tak se s Lháři rozhodli udělat to nejjednodušší – dům prostě spálit.

5a88ad373a_99163431_o2
Samozřejmě, že by nás nehnali před soud.
V naší rodině nemáme zločince.
V naší rodině nemáme feťáky.
V naší rodině nemáme černé ovce.
Jsem nadšená, že jsme to udělali.
Celým jménem se jmenuju Cadence Sinclairová Eastmanová a navzdory očekávání báječné rodiny, která mě vychovala, jsem žhářka.
Vizionářka, hrdinka, rebelka.
Člověk, který mění dějiny.
Zločinec.
5a88ad373a_99163431_o2

Když už ví Cadence o požáru, zeptá se Mirren, proč jí neodpovídala na e-maily. Omluví se jí a poprosí, ať jí je přečte. „Ani ve scrabblu neexistuje slovo, který by vyjadřovalo, jak strašně se cítím,“ odpověděla Mirren.

Cadence také dojde, že během požáru uhořeli dva zlatí retrívři, které tak milovala.

5. část: Pravda

Nyní přijde ta část, kdy si přečtete kapitolu 80 a jste vážně, vážně zmatení. Nechápete. Čtete pravdu, ale pořád jí nerozumíte. A potom čtete dál. Ve vaší hlavě se bude odehrávat v následujícím pořadí asi toto:

6f2fab2d01_101101267_o2.gif

e7ed7c4208_101101257_o2.gif

3d47107fab_101101255_o2.gif

5272ab68e6_101151791_o2.gif

7b8b893512_101151802_o2.gif

1dd85e5c62_101151795_o2.gif

ef8fb641ab_101151847_o2.gif

1ef45966d6_101151777_o2.gif

V tomhle stavu dočtete celou knihu.

Jaká je to tedy pravda?

Ano, oni opravdu chtěli spálit Clairmont. Proč? Protože jinak by Cadence už Gata nikdy neviděla. Povedlo se jim to. Ale Cadence udělala chybu. Zapálila knihovnu. Všechno shořelo moc rychle. Psi uhořeli. Lháři uhořeli. A s ní Cadencina duše. Celou tu dobu tam nikdo z Lhářů nebyl. Všechno to byli jen halucinace. Ty vzpomínky. Ty rozhovory. Ta láska. Jen imaginace.

5a88ad373a_99163431_o2
Myslím na sovje Lháře v plamenech, na poslední minuty jejich života, jak vdechují kouř a oheň polyká jejich kůži. Jak strašně to muselo bolet.
Mirreniny vlasy, jak hoří. Johnnyho tělo na zemi. Gatovy ruce, spálené konečky prstů, paže sežehlé na uhel.
Na hřbetech ruky slova.. Na levé: Gat. Na pravé: Cadence.
Moje písmo.
Brečím, protože jsem jediná z nás čtyř, která je ještě naživu. Prootže budu muset jít životem bez Lhářů. Protože Lháři budou muset projít čímkoliv, co je čeká, beze mě.
Já, Gat, Johnny a Mirren.
Mirren, Gat, Johnny a já.
Tuhle léto jsme tu byli spolu.
Ale vlastně jsme tu teď poprvé spolu nebyli.
Byli, nebyli.
(…)
Říkali, že mě mají moc rádi.
Cítila jsem lásku z Gatových polibků.
Z Johnnyho smíchu.
Mirren to na mě křičela dokonce přes moře.
Řekla bych, že to je důvod, proč jsou tady.
Potřebovala jsem je.
5a88ad373a_99163431_o2

A následuje rozloučení s přeludy, vzpomínkami. Ráda bych vám je opsala, ale zase to na mě přišlo. Potřebuju kapesník. Nebo kanystr.

5a88ad373a_99163431_o2
Otočím se ke Gatovi. „Taky musíš jít?“
Přikývne.
„Je mi to strašně líto, Gate. je mi to tak moc líto a nikdy ti to nebudu moct vyhahradit.“
Líbá mě a já cítím, jak se chvěje. Obejmu ho, jako bych mu mohla zabránit, aby zmizel, jako kdyby díky tomu mohla tahle chvíle trvat navždycky, ale jeho kůže je studená a zmáčená slzami a já vím, že odchází.
Je příjemné být milována, i když to nevydrží.
Je příjemné vědět, že žil Gat a já.
(…)
Tenhle příběh má mít přece šťastný konec.
Ale nemá.
Gat mě opouští.
Je přece už dlouho mrtvý.
Nás příběh skončil už dávno.
5a88ad373a_99163431_o2

A pak přijde úplný konec.

5a88ad373a_99163431_o2
Moje celé jméno zní Cadence Sinclairová Eastmanová.
Žiju s mamkou a třemi psy v Burlingtonu ve státě Vermont.
Bude mi osmnáct.
Vlastním jednu opotřebovanou průkazku do knihovny, obálku sušených květů šípkové růže, knížku pohádek a hrst hladkých, nachových oblázků. To je asi všechno.
Spáchala
jsem
šílený a bláhový zločin,
který se změnil
v tragédii.
Ano, je pravda, že jsem se do někoho zamilovala a že ten někdo zemřel spolu s dalšími dvěma lidmi, které jsem měla na celém světě nejraději. To je to nejdůležitější, co o mně musíte vědět,
jediná věc, kterou je o mně ještě nadlouho potřeba vědět,
i když jsem na ni sama zapomněla.
Časem o mně snad bude potřeba vědět i něco víc.
Ne snad, ale určitě.
Moje celé jméno zní Cadence Sinclairová Eastmanová.
Trpím migrénami. Netrpím blázny.
Ráda si hraju se slovy.
Vydržím.
5a88ad373a_99163431_o2

Moje hodnocení

Po přečtení posledních slov (posledních 50 stránek čtete tak rychle, že vám ani nestačí odkapávat slzy) máte jen kapesník od nudlí a dvě myšlenky.

První: nenávidím tu knihu.

51dd50bc72_101151872_o2.gif

Druhý: a právě proto ji miluju.

ce6c107cdf_101151894_o2.gif

Na začátku se to zdálo jako příběh o bohaté rodině. Pak se tam objevila ta láska mezi Gatem a Cadence a moje romantické srdíčko začalo plesat. I když od začátku jsem věděla, že půjde o víc, tohle jsem prostě nečekala. Plakala jsem víc než 30 minut. Ono po nějakém tom balíčku kapesníků to přestanete vnímat.

Text má neuvěřitelnou stavbu, kompozici. Všechny ty útržky jsou tak skvěle poskládány, že musím smekat. Každé slovo jako by bylo pečlivě vybráno. Připadalo mi úžasné, že autorka prokládala příběh pohádkami, které si Cadence vymyslela. To mi přišlo zábavné a originální a když už příběh znáte, vidíte v něm indície, jak bude děj pokračovat.

Ještě jednou se musím vyjádřit k tomu, jak moc jsem ten konec neočekávala. V okamžiku, kdy jsem si přečetla, že všichni zahynuli v kapitole 80, jsem si říkala: ale vždyť tam jsou! Co to je za plot twist? CO TO SAKRA? Až po nějaké době mi to došlo. Že to jsou… jen přeludy. Vzpomínky. A přitom ty důkazy tam byly celou dobu! CELOU POSRANOU DOBU! Nikdo se nezměnil. Lháři měli stejné oblečení. Nevycházeli pořádně z jednoho domu, kam nikdo nechodil. Nikdy se nepotkali s nikým jiným, než s Cadence. Všechno bylo moc krásné na to, aby to byla pravda! Celá ta kniha je lež. Až na její název! BYLI JSME LHÁŘI.

Nikdy jsem u žádné knihy neplakala tolik jako u této. Kdyby tam alespoň nebyl ten zamilovaný příběh! Doprdele! To mě vždycky dostane. A kdyby tam nebyl ten alternativní konec, jaké by to mohlo být, kdyby se ta nehoda nestala! No já umřu! A ještě to ta autorka musí pořád opakovat, že to všechno mohlo být jinak, že už se nikdy neuvidí… ááá!

9b4ad30166_101151804_o2.gif

Na úplném začátku bylo napsáno: „Nevadí, že někdo z nás je zoufale, ale zoufale zamilovaný. Tak moc zamilovaný, že se musí stát něco stejně zoufalého.“ Kniha vás varovala. Ale já, stejně jako většina čtenářů, jsem neposlouchala. Také tam byla vznesená otázka: kdo za tu trégédii tedy mohl? Láska? Nebo rodina? Možná že zkažená rodina musí zkazit všechno dokonalé a neposkvrněné – a to i lásku.

Shrnutí

Na přebalu knihy je napsáno: „Pokud se vás někdo zeptá, jak to skončilo, prostě lžete.“ Takže. Přišlo mi, že je to kniha bez myšlenky. Nezaujala mě. Ten slaďounký happy end? To se dalo čekat. Autorku vůbec neobdivuji, tohle by dokázal napsat každý. Každý, kdo umí alespoň trochu lhát. A to jsem já, protože všechno, co jsem teď napsala, je lež.

Hodnocení knihy v průběhu: 10sinx

Pro ty méně matematicky založené:

b7d5035462_101152297_o2.png

Tohle je sinusoida. A chvilku jsem z knihy nadšená (hodnocení 10) a chvilku ji nenávidím (hodnocení -10). Ale ano. Je geniální. A co vy byste měli udělat? PŘEČÍST SI TO.

74d8f491dd_101100376_o2.jpg

MOJE HODNOCENÍ PODLE KRITÉRIÍ (více info)

POVRCHNOSTI ANEB NA VZHLEDU ZÁLEŽÍ

Obálka: ano

Voňavost knížky: ano

Grafické zpracování knížky: ano

ALE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE TO, CO SE SKRÝVÁ UVNITŘ

Děj a zápletka: ano

Postavy: ano

Čtivost: ano

Uvěřitelnost: ano

Originalita: ano

Koherence (návaznost textu): ano

Autorův rukopis: ano

Zakončení: ano

ZÁVĚREČNÉ ROZHODNUTÍ

ano-big

CIZOKRAJNÉ OBÁLKY

VÍCE INFO O KNIZE

Autor: E. Lockhartová
Originální název: We Were Liars
Vydáno: Host, 2015
Překlad: Barbora Doležalová
Kniha: 264 stran, 135×205, hardback

UŽITEČNÉ ODKAZY

Více informací na stránkách vydavatelství.

Začněte knihu číst hned teď. 

DALŠÍ NÁZORY A RECENZE

Pufflie | E-mail | Web | 25. června 2015 v 18:58

Páni, o této sérii jsem neslyšela, ale musím říct, že to vypadá jako kvalitní a zajímavá četba. Obdivuju tě, že jsi si dala takovouhle obrovskou práci s recenzováním a přijde mi od tebe straně úžasné a ohleduplné, jak skrýváš „spoilery“ 🙂

(Tento článek vyšel původně 15.6.2015 v 21:44 na FD.)

KOMENTÁŘE

! V některých prohlížečích musíte rozkliknout bublinku pod článkem pro zobrazení komentářů. !

Reklamy

One thought on “Emily Lockhart – Ostrov Lhářů

  1. Pingback: Tohle ANO, tohle NE

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s