Victoria Aveyardová: Rudá královna (#1)

Na tuhle knížku jsem se těšila opravdu dlouho. Ještě než vyšla v češtině, už jsem na její obálku obdivně hleděla na Goodreads a těšila jsem se, až ji budu mít doma a konečně si ji taky přečtu. A teď, když jsem ji přečetla, vám konečně mohu sdělit, co si o ní myslím.

rrrr.jpg

OFICIÁLNÍ ANOTACE

Napínavý světový bestseller, který si mohli přečíst čtenáři již v 25 zemích po celém světě.

Chudobou sužovaní Rudí jsou prostí občané žijící pod krutovládou Stříbrných, špičkových válečníků s božskými schopnostmi. Sedmnáctiletá Mare Barrowová patří mezi Rudé a bere to jako fakt, na kterém se nikdy nic nemůže změnit. Podaří se jí získat práci ve Stříbrném paláci, uprostřed těch, které z duše nenávidí. A rychle odhalí, že navzdory barvě své krve dostala do vínku také jednu vražednou schopnost. Takovou, která může ohrozit a svrhnout vládu Stříbrných. Ale se sílou je nebezpečné si zahrávat. Kdo může v tomto světě rozděleném krví vyhrát?

MŮJ KOMENTÁŘ

Když jsem si v první polovině knihy udělala pauzu od čtení, protože jsem musela jít na seznamovací kurz, nadávala jsem, protože jsem opravdu moc chtěla číst dál. Bylo to napínavé, čtivé, úžasné, se správnou dávkou romantiky a chtěla jsem vědět, co se bude dít dál. Hlavní hrdinka mě sice trochu štvala, ale byl tu Maven, byl tu Cal! Dva krásní princové! Ať si kdo chce nadává na milostné trojúhelníky, ale bez nich by to nebylo ono! Ona, Mare, nikdo, změněná v rudou princeznu, přislíbena Mavenovi! Šaráda! Moc! Paráda!

Když jsem se ale vrátila po několika dnech a chtěla v čtení pokračovat, narazila jsem na tu část knihy, kde už se mi to líbit přestalo. Nešlo o to krásné okolí, o tu krásu světa, ale o revoluci, kterou se Mare snažila přiživit. Chtěla zrovnoprávnění rudých a stříbrných, i když je naprosto jisté, že podle jejich schopností si nemohou být rovni nikdy. Pokud ale chtěla nějakou spravedlivost, zvolila tu nejstupidnější metodu – terorismus.

Místo toho, aby si stoupla před zraky televize (což stejně musela) a prohlásila, že nyní i rudí mohou mít schopnosti a že rudí mají povstat a žádat spravedlnost, trošku zajiskřila a ukázala krev, revoluce by byla na světě a zvítězila by – koneckonců, rudých je vždycky více, jsou všude a o všechno se starají. I když, abych byla upřímná, ovlivnit Cala jako budoucího krále by bylo mnohem moudřejší – rovnoprávnost bez krveprolití. Protože to, o co se oni snažili, vypadalo trošku jako komunistický převrat – stříbrným vezmeme všechno, rudým dáme vše, dostanou se k vládě nevzdělaní dělníci. Protože to většina rudých byla. Byla jsem jediná, komu to tak přišlo? Pořád všichni kecají o spravedlnosti, ale přitom by stačilo, aby se zrušila ta pitomá válka, ve které královstí je – nebo aby nám někdo alespoň řekl, proč se vlastně vůbec vede. Ale ne. To tady není důležité. Protože Mare si hraje na ISIS.

Stupidita hlavní hrdinky v tomto okamžiku už pro mě přesáhla maxima a nevěřila jsem, že jí to pořád všechno prochází, že jí všichni pomáhají, všichni jí zbožňují, riskují své životy – kvůli malé hloupé teroristce, která mohla dokázat velké věci. Na druhou stranu – finální převrat do toho přinesl trošku světla.

Takhle knížka je od počátku považována za směsici Hunger Games a Glacering (Výjimečná). S Hunger Games souhlasím, ale přidala bych k tomu ještě Selekci a Starcrossed (Proroctví, Beze snů, Bohyně). Prvky ze všech těchto young adult bestsellerů tam jsou – někdy jen tak, aby tam byly – ale dohromady to tvoří potenciál bestselleru.

Rozdíl je ale v tom, že jestliže Katniss nebyla nikdo, ale svými činy dokázala začít revoluci, pak Mare někdo je, ale svými činy jen všechno boří a dokazuje, že svého potenciálu není hodna. Pořád kecá, že je „ochotna obětovat ostatních pár lidí pro dobro ostatních“ – tak proč neobětuje sebe?! Jedna její oběť před televizními kamerami, jak jsem popsala výše, a revoluce zažehne takový oheň, o jakém se jí nezdálo. Do háje s nějakou pitomou Šarlatovou hlídkou, která skáče, jak Mare píská. To zase vzali z Divergence a tý směčky bez frakcí? Stejně chtějí jenom získat trůn a terorizovat Stříbrné.

V zápalu rozhořčeného psaní mě napadl ještě další konec – Mare si vezme Cala a společně započnou nový věk království. Štříbrní a rudí. Mohou mít spolu děti? Nebo je to mezidruhové křížení? Proč to tam vůbec nebylo zmíněno?

Tahle kniha je v mnohém opravdu nedomyšlená. Psaná horkou jehlou, stejně jako český překlad – tolik překlepů a gramatických chyb jsem v knížce neviděla už dlouho – od doby, co jsem si od Jotou vydané Lauren Miracleové přečetla, že její hrdinka „ukázala prsem na řidičák“. Nelogičností je tam opravdu hodně – například proč z ní král chtěl udělat princeznu. Královna ano, to chápu, ale král? Proč? A takových nejasností je tam spoustu, i když je pravda, že několik se jich vyjasní po závěrečném rozuzlení.

Ano, ten konec jsem nečekala. Věděla jsem, že tam nemůže být nikdo další, kdo by byl tak stupidní jako Mare, to už by bylo moc – ale i tak ten konec byl moc natahovaný a nelogický. Já bych prostě Mare na konci rychle zabila. Hlavně ať je klid. Ale né. To né.

Další velkou námitku mám k žánru – co to tedy je? Fantasy? Sci-fi? Dystopie? Nevím. Podle mě to je opět kombinace všeho. Tahle kniha je prostě obecně kombinace úplně všeho. Pistolí a mečů. Motorek a kočárů. Princeznovských šatů a dělnického oděvu. Skvělého stylu, stupidní hrdinky, krásných dvou princů. Uh!

Přes to všechno nemůžu říct, že by se mi knížka nelíbila. Líbila. Bylo to čtivé, a přes všechny ty kombinace to dohromady tvořilo něco, co tady ještě nebylo – ale nutno podotknout, že druhá část knihy ve mně zanechala spíše smíšené pocity. Vyhoďte hlavní hrdinku, zničte Šarlatovou hlídku a všechno bude v pořádku. Budu spokojená. Takhle mohu knihu hodnotit jen průměrně.

MOJE HODNOCENÍ (více info)

POVRCHNOSTI ANEB NA VZHLEDU ZÁLEŽÍ

Obálka: ano

Grafické zpracování knížky: ok

Korektura knížky: ne

ALE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE TO, CO SE SKRÝVÁ UVNITŘ

Děj a zápletka: ok

Kladný začátek, hrozný prostředek a konec, který to zase trochu vyzdvihl.

Postavy: ne

Všichni jsou tam skvělí, až na Mare. Ale vzhledem k tomu, že je to hlavní hrdinka… chápete.

Čtivost: ano

Uvěřitelnost: ne

Logičnost: ne

Originalita: ok

Koherence (návaznost textu): ano

Autorův rukopis: ok

Zakončení: ano

Aneb milujeme plot twisty.

ZÁVĚREČNÉ ROZHODNUTÍ

ok-big

Tahle vyrovnané hodnocení jsem tady už dlouho neměla. 4x ANO, 4x NE a 4x OK. Nemohu ani doporučit, ani hanit.

CIZOKRAJNÉ OBÁLKY

UKÁZKA

Ani jsem nepřemýšlela, když vylezl ven další muž. Díval se na nebe
a mě si ani nevšiml. Bylo až příliš snadné natáhnout ruku a zaháknout
prsty za jeho měšec. Měla bych už dávno vědět, že nic není tak snadné,
ale ty nepokoje a Gisina ruka mě tak mrzely, že jsem nedávala pozor.
Popadl mě za zápěstí, měl pevný a zvláštně hřejivý stisk. Vytáhl mě
ze stínů na světlo. Snažila jsem se klást odpor, vytrhnout se mu a utéct,
měl ale příliš velkou sílu. Když se otočil, oheň v jeho očích mě vyděsil,
dostala jsem stejný strach jako ráno. Uvítala bych však jakýkoli trest, se
kterým by přišel. Zasloužila bych si ho.
„Zlodějka,“ utrousil se zvláštním překvapením v hlase.
Jen jsem zamrkala a musela se držet, abych se nerozesmála. Neměla
jsem ani sílu se obhajovat. „To je snad zřejmé.“
On na mě ale hleděl dál, prohlédl si mě od hlavy až k okopaným
patám. Zastyděla jsem se. Po dlouhé chvíli si povzdechl a pustil mě.
Zůstala jsem šokovaně zírat. Když se ve vzduchu zatřpytila stříbrná
mince, málem jsem se ani nezmohla na to ji chytit. Tetrarch. Stříbrný
tetrarch hodnoty celé jedné koruny. Daleko cennější než všechny ty nakradené
drobáky v mých kapsách.
„Z toho bys mohla načas vyžít,“ řekl, než jsem stačila jakkoli zareagovat.
V očích mu zářily hřejivé zlatočervené odlesky světel z hostince.
Léta strávená odhadováním lidí mě ani v tu chvíli nezklamala.
Měl příliš lesklé černé vlasy a příliš bledou pleť na to, aby byl cokoli
jiného než sluha. Jenže síly měl spíš jako dřevorubec, široká ramena,
silné nohy. Navíc byl mladý, jen o trochu starší než já, ale ani zdaleka
tak sebejistý, jak by měl devatenácti či dvacetiletý muž být.
Měla bych mu líbat nohy za to, že mě pustil a přidal takový dar, ale
zvědavost nade mnou zvítězila. Jako vždycky.
„Proč?“ Znělo to tak ostře a tvrdě – jak by to ale po takovém dni
mohlo znít jinak?
Ta otázka ho překvapila. Pokrčil rameny. „Potřebuješ ho víc než
já.“
Chtěla jsem mu tu minci hodit přímo do obličeje, říct mu, že se
o sebe dokážu postarat sama, ale nějaká moje část byla moudřejší. Copak
tě dnešek nic nenaučil? „Díky,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.
Moje zdráhavá vděčnost ho pobavila. „Nedělej si násilí.“ Pak ke
mně přistoupil blíž. Byl to ten nejzvláštnější člověk, jakého jsem kdy potkala.
„Ty žiješ ve vesnici, viď?“
„Ano,“ odpověděla jsem a podívala se na sebe. S tak vybledlými
vlasy, špinavým oblečením a poraženeckým výrazem v očích jsem ani
nemohla být odjinud. On vypadal úplně jinak, krásná čistá košile, boty
z měkké lesklé kůže. Můj pohled mu nebyl moc příjemný, začal si pohrávat
s límečkem. Byl ze mě nervózní.
V měsíčním světle ještě pobledl, očima těkal sem tam. „Líbí se ti
tam?“ zeptal se. „Žiješ tam ráda?“
Ta otázka mě málem rozesmála, nezdálo se ale, že by žertoval. „Copak
tam někdo žije rád?“ odpověděla jsem konečně. Nechápala jsem,
na co si to hraje.
Místo aby mi něco odsekl nebo na mě vyjel, jak by to udělal Kilorn,
jenom mlčel. Po tváři jako by mu přeběhl tmavý stín. „A půjdeš
už zpátky?“ zeptal se najednou a kývl směrem k silnici.
„Proč, bojíš se snad tmy?“ zamumlala jsem se založenýma rukama.
Hluboko uvnitř jsem ale spíš přemýšlela, jestli bych se neměla bát já.
Byl silný, rychlý a já tam stála úplně sama.
Znovu se usmál. Až mě zarazilo, jak mě ten úsměv uklidnil. „Ne,
ale chci se ujistit, že pro dnešek už toho necháš. Nemůžu dopustit, abys
polovinu hostů vyhnala domů, no ne? Mimochodem, já jsem Cal,“
dodal a podal mi ruku.
Nepřijala jsem ji, vzpomněla jsem si, jak měl horkou kůži. Místo
toho jsem se tichými svižnými kroky vydala na cestu. „Mare Barrowová,“
houkla jsem na něj přes rameno. Netrvalo dlouho a několika
rychlými kroky mě dohnal.
„To jsi vždycky takhle příjemná?“ rýpl si do mě. Z nějakého důvodu
jsem si připadala, jako by si se mnou hrál. Chladivé stříbro v dlani
mě ale uklidňovalo, připomínalo mi, co dalšího má po kapsách. Stříbro
pro Farley, jak trefné.
„Honorace ti musí dobře platit, když s sebou nosíš celé koruny,“
prohodila jsem, abych změnila téma. Zafungovalo to, dál už se nevyptával.
„Mám slušnou práci,“ vysvětlil lakonicky.
„Aspoň někdo z nás.“
„Ale tobě je…“
„Sedmnáct,“ dokončila jsem za něj. „Ještě pořád mám do odvodu
nějaký čas.“
Přimhouřil oči a rty stiskl pevně k sobě. Najednou zněl jeho hlas
o něco tvrději. „Kolik času?“
„Každým dnem míň.“ Jen co jsem to vyslovila nahlas, zvedl se mi
z té představy žaludek. A Kilorn má ještě míň času než já.
Znovu se odmlčel. Kráčeli jsme lesem a on si mě bedlivě prohlížel.
Přemýšlel. „A žádná práce není,“ zamumlal si spíš pro sebe. „Nemůžeš
se odvodu nijak vyhnout.“
Jeho zmatení mě zaskočilo. „Tam odkud jsi, to možná funguje jinak.“
„A tak kradeš.“
Kradu. „Nic lepšího neumím,“ vypadlo ze mě. Znovu jsem si uvědomila,
že nejlíp ze všeho mi jde působit lidem bolest. „Ale moje sestra
práci má,“ uklouzlo mi dřív, než mi došlo, jak to vlastně je. Ne,
nemá. Už ne. Kvůli mně.
Cal sledoval, jak zápasím se slovy a váhám, jestli se mám opravit. Ze
všech sil jsem se pokoušela zachovat klidnou tvář, nechtěla jsem se úplně
zhroutit před naprostým cizincem. Určitě mu ale neušlo, co jsem se
snažila skrýt. „Šla jsi dnes na tržiště?“ Myslím, že odpověď už znal. „Ty
nepokoje byly hrozné.“
„To byly,“ hlesla jsem.
„A bylas…“ pokračoval co nejtišeji a nejklidněji. Vtom jako by
praskla stavidla hráze a všechno se ze mě vylilo. Nedokázala jsem to
zastavit, i kdybych chtěla.
Nezmínila jsem se mu o Farley, ani o Šarlatové hlídce, ani o Kilornovi.
Popsala jsem mu jen to, jak mě sestra propašovala do Přepychové
zahrady, aby mi pomohla ukrást peníze, které potřebujeme k přežití.
Jak potom ale udělala chybu, jak ji zranili a co to pro nás znamená.
Co jsem rodině způsobila. Jak žiju, jak přináším matce zklamání, jak se
za mě otec stydí, jak okrádám své vlastní lidi. Uprostřed noci na po-
temnělé silnici jsem vyprávěla úplně cizímu člověku, jak jsem hrozná.
A on se na nic neptal, i když to chvílemi nemohlo dávat smysl. Jen
poslouchal.
„Nic lepšího neumím,“ dodala jsem ještě, než mi hlas docela vypověděl
službu.
Najednou se mi v koutku oka opět zablesklo stříbro. Držel v dlani
další minci. Ve světle měsíce jsem rozpoznala mihotavý odraz zářivé
královské koruny vyražené v kovu. Když mi ji vložil do ruky, čekala
jsem na jeho hřejivý dotek, který ale mezitím vychladl.
Nestojím o tvou lítost, chtělo se mi křičet. To by však bylo bláznivé.
Ta mince zaplatí to, co Gisa už nemůže.
„Je mi to vážně líto, Mare. Nemělo by to tak být.“
Nedokázala jsem se ani zamračit. „Jsou lidé, co se mají ještě hůř.
Nelituj mě.“

VÍCE INFO O KNIZE + UŽITEČNÉ ODKAZY

Rudá královna na stránkách vydavatelství CooBoo.

Prvních několik kapitol zdarma.

KOMENTÁŘE

! V některých prohlížečích musíte rozkliknout bublinku pod článkem pro zobrazení komentářů. !

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s